K domovu je cesta dlouhá-Soutěžní článek

Zpočátku se mi do toho, abych něco napsal, ani moc nechtělo, ale pár lidí mi řeklo:

„ Máš na to“, „ Měl bys něco napsat“ a tak podobně. Tak jsem se rozhodl, sepsat menší povídání o mně a koloběžce.

Zíma 1 Zíma 2

Všechno to začalo tak, že jsem hledal alternativu za hromadnou dopravu na brigádu, kterou jsem v létě vykonával. Šlo o to, že jsem nechtěl nic drahého, nebo něco typického, jako je například kolo. Tak jsem tak pátral a přemýšlel, až mě jednoho dne napadla ona, KOLOBĚŽKA.

Koloběžku jsem měl vždycky moc rád, jezdil jsem na ní už od útlého věku a již tehdy, jsem chtěl tu koloběžku s tím „velkým kolem“. Jenže koloběžky byly tehdy dost drahé, a co vám budu povídat, nebyly na ni peníze.

Proto jsem nyní vyhledal ceny koloběžek, upozorňuji, že jsem byl nesečtělý v této tematice a nevěděl jsem o koloběžkách absolutně nic. Při zadání slova „koloběžka“ do vyhledávače Google, vyběhl MASTER. Cenově levný stroj s velkým kolem vepředu, co víc chtít? Tudíž jsem Mastera hned objednal. Teď už vím, že to byla chyba a že jsem se spíš měl poohlédnout po nějaké bazarové variantě nějakého lepšího stroje.

Zíma 3 vysoký Zíma 4 vysoký

S Masterem jsem si užil hodně, první ujeté kilometry byly velice zajímavé. Začalo to dojížděním do práce, a protože krajina byla z koloběžky neobyčejně krásna, tak jsem začal i s krátkými výlety po okolí.

První výlet, asi 50 km, mi zabral celý den, bylo to zprvu tak náročné, že jsem vážně nedokázal víc ujet. Neustále jsem někde zastavoval, kochal se krajinou a odpočíval. Tento výlet jsem uskutečnil asi po 40 kilometrech, najetých poprvé s „mou“ koloběžkou.

Dalších pár týdnů jsem moc „výletit“ nemohl. Jezdil jsem na brigádu, později do školy, a tak na další „dlouhý“ výlet 80 km jsem se vydal až začátkem listopadu. Vyjížděl jsem tehdy asi v 7 ráno s ranním sluníčkem v zádech. Ten den byl velice silný protivítr, tudíž mi to trošku komplikoval, ještě navíc s koloběžkou jako je právě Master. Tato trasa mi trvala zhruba 9 hodin, s tím že jsem nějaký čas jedl a podobně. Z tohoto výletu jsem byl absolutně zničený. Nohy, ruce, snad každý sval v těle mě bolel, ale když se poohlédnu, byla to nádhera. Ke konci roku, zhruba od poloviny letních prázdnin, tj. začátkem srpna, jsem měl na svém kontě necelých 2 000km.

Zíma 5 Zíma 6

Jak dny plynuly, kilometry stoupaly a já stále odhodlaně na Mastrovi zdolával výšku nášlapu. Poslední lednový týden a mně se na sociální síti Facebook objevuje oznámení, ve kterém mě Tom Possum, kterého jistě většina z vás zná, odkazuje na inzerát koloběžky Kickbike Cruise Max. Přišlo mi to hned jako úžasný nápad, navíc to byla skvělá cena, za opravdu úžasně zachovalý „stroj“. Nejdříve jsme se trochu hašteřili, že by to bylo jako přejít z Trabanta na limuzínu, v porovnání Master a Kickbike. Abych pravdu řekl, bylo to mnohem lepší, ale o tom až později.

Představa, že bych měl konečně koloběžku, která je na české scéně koloběhu alespoň trochu uznávána, mi nedala spát, pořád jsem na to musel myslet. Ještě ten den jsem zavolal majiteli, abych zjistil, jaký je o ni zájem. Zájem byl veliký, nebyl jsem zdaleka první, kdo volal. Tudíž jsem musel rychle jednat. Další den jsem sehnal peníze a s nadšením jsem volal majiteli, že už mám dostatečný obnos a jestli by se dalo koloběžku „podržet“ do příštího týdne. Majitel nebyl vůbec nadšený, a tak mi bylo jasné, že koloběžka nemusí do příštího týdne vydržet, takže jsem musel hned jednat.

Největším kamenem úrazu bylo to, že o víkendu jsem měl mít směnu v práci, proto jsem musel vymyslet, jak svého kolegu přemluvit, aby za mě zaskočil. Velké díky za to.

Zíma 7 Zíma 8

 

Dále jsem od Tomáše dostal takový nápad. Šlo o to, že bych pro koloběžku dojel hromadnou dopravou a pak bych se po vlastní ose vrátil zpět domů. Byla to pro mě hned od začátku moc lákavá představa. Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl, že by se mi to mohlo podařit.

Musel jsem rychle vymyslet, jak to všechno udělám, nemluvě o tom, že už byl večer a já chtěl hned další den vyrážet. Domluvil jsem se s majitelem a připravil všechny věci. Na přípravu výbavy jsem měl nakonec asi 2,5 hodiny, takže ráno bylo celkem emotivní. Navíc jsem naštval celou rodinu tím, že jsem všechny budil.

Takže jsem hned v pátek v 9 hodin ráno vyrážel do Prahy, odkud jsem měl vycestovat do Děčína. V Praze jsem ještě nakoupil posledních pár věcí do kompletu výbavy a mohl jsem vyrazit na vlak. Mohlo být 11:30 a já jsem konečně vyrážel z Prahy do Ústí nad Labem. Ve vlaku jsem potkal moc zajímavého pána, který mi vyprávěl o tom, jak jeho kamarád cestoval okolo světa na kole, o Americe a spoustě dalších věcech.

Z Ústí jsem téměř okamžitě přesedal na vlak do Děčína, do kterého jsem dorazil asi tak 20 minut před druhou hodinou.

Mohly být čtyři hodiny a konečně jsem se setkal s majitelem a koloběžkou. Již od prvních momentů jsem byl celý nadšený, koloběžka byla opravdu jako „limuzína“ a já z ní byl úplně k neudržení.

Téměř v 17 hodin jsem konečně vyrážel domů. Koloběžka jela úžasně, vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, že mám opravdu novou koloběžku a asi jsem si úplně neuvědomoval, že před sebou mám skoro 180 km neprozkoumané země.

První den jsem toho moc neujel, všehovšudy možná 30 kilometrů. K večeru byla už celkem zima, navíc jsem chtěl mít dostatek času na rozložení stanu a opečení nějakého toho buřta. Stavil jsem asi v 7 hodin večer v nejbližší odbočce do lesa, kterou jsem potkal. Nejhorší bylo asi to, že všechno dřevo bylo mokré, takže než jsem rozdělal oheň a opekl večeři, bylo 9 hodin a já už šel spát.

Koloběžku jsem si nechal hezky ve stanu, přece by nebyla sama venku, že? Byla to velice zajímavá noc, plná soubojů se sebou samým. Nejprve mi byla obrovská zima, protože jsem si nacpal všechno prádlo na dno spacáku, což byla obrovská chyba, jelikož věci nevytvářely teplo, a tak mi do spacáku prošla zima. Pak mě vzbudil nějaký kluk, co chodil okolo lesa a něčím bouchal. A nakonec mě vzbudila kvičící a funící prasata, která se potulovala okolo stanu, z čehož jsem měl taky největší strach a raději jsem ani nedýchal. Ráno jsem zjistil nemilou zprávu, že jsem zapomněl otevřít ventilaci stanu, tudíž uvnitř mokro. Tak jsem všecko vyndal a snažil jsem se to vytřít tričkem.

Na další kilometry jsem vyrážel asi v 7 hodin ráno, kdy jsem se ani nenajedl, protože jsem všechno snědl večer. Tento den byl velice jednotvárný, téměř celý den jsem jenom jel, měl jsem totiž takový plán, že bych dojel alespoň 50 km do místa bydliště, kde mi ten den zbývalo asi 150 kilometrů

Celá cesta byla téměř bez problému. Nejvíce mě potrápila cyklostezka, na které jsem jel asi 4 kilometry po krásném asfaltu, kdežto pak přišlo horoucí peklo asi dvou kilometrů rozbahněné polní cesty. Projel jsem okolo mnoha nádherných míst, z nichž se mi nejvíce líbil pohled na horu Říp. Největší úspěchem pro mě bylo značení hlavního města Prahy.

Zíma vysoká Zímakonec

Po Praze jsem se nechal trochu popovézt, protože se v ní moc nevyznám a nemám ji všeobecně moc v lásce. Bydlí zde můj bratr, tak jsem dostal i kvalitní krmi, za což děkuji i jeho přítelkyni. Vyrážel jsem na Dobříš, kde jsem se měl opět setkat s mým bratrem, ale to už se mi bohužel nepodařilo.

Už od začátku jsem měl trochu pochybnosti, jestli to zvládnu, nebo jestli to vydrží nosič. Když jsem byl téměř v cíli, chybělo mi okolo 26 kilometrů a zradil mě malý plíšek, který držel nosič ke koloběžce. Nosič mi hned zasekl přední kolo a já jsem se opravdu krásně prolétl, pomalu jsem se sbíral ze země. Bolelo mě koleno a břicho, nejvíce jsem se bál zlomeniny nebo nějakého vnitřního zranění. Zprvu jsem ani nechtěl jet na pohotovost, ale nakonec jsme jeli. Doktor říkal, že to nevypadá na nic vážného a já jen doufám, že mi při kontrole něco nenajdou.

Tuto sobotu jsem nakonec od 7 do 19 hodin ujel něco okolo 110 kilometrů. Myslím, že na tento výlet jen tak nezapomenu. Načerpal jsem mnoho zkušeností, poznal úžasné lidi a překonal celkem krásnou vzdálenost. Dokázal jsem nejen sám sobě, ale i všem, kteří o mně pochybovali, že to dokážu, a doufám že jednoho dne zvládnu ujet i mnohem větší vzdálenosti v řádech tisíců kilometrů.

Po příjezdu do Milína jsem byl strašně rád, že vidím dům, už jsem se těšil na měkkou postel, polštář a teplou deku. Další den už jsem jen odpočíval a myl výbavu, koloběžku a celkově vybaloval.

Doufám, že jednou se mi podaří překonat tuto hranici a že projedu nemalou část nejen České republiky, ale i část Evropy, nebo celého světa.

 

Těším se, až se někdy potkáme, třeba na koloběžce ale i bez ní.

S pozdravem

Tomáš Zíma.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *