Tento způsob léta-Soutěžní článek

 

Bylo mi už šest, když ze mě babi s dědou udělali cyklistu. Sundali vyrovnávací kolečka a v podstatě  si mezi sebou posílali sanitku na setrvačník, která ječela, že bude jezdit na koloběžce.

0 30 let později, Praha, půl šesté SEČ. Rachot plechové kavalerie na kočkách před Strahovským klášterem. Právě mi rupnul v pořadí třetí blatník.  Turisti klátící se na segwayích sledují postavu na žlutém odrážedle s pidikolečkama, kterak zastavuje a rve blatníček za zarážku patičky. Každý z nich má v sobě nejméně dva matušky, vrací je to do dětství a začíná se jim tady líbit. Rytíř smutné postavy pokračuje v jízdě. Doma se s tím kusem plechu už nějak popere, hlavně ať to ráno zase funguje.

Exif_JPEG_PICTURE

Exif_JPEG_PICTURE

Koloběžka prosákla do života Pražáka. Východy slunce pod Petřínem, soumraky skrze kelímek zemského na Letné, xylofon prken železničního mostu, co mu ještě nikdo nedal jméno, sprinty kolem Hybernie ve šňůře aut. Den za dnem totéž, jen pořadí se mění. Přijatelná všednost. Praha endorfinová. Třikrát ryba na nuseláku, pokaždé na jiné koloběžce, pokaždé o jinou bulku na asfaltu. Kolena můžou vyprávět. Praha magická. Na koloběžce nejlepší z možných světů.

Jenomže. My lvové bijem o mříže… Přišel Racek a s ním první výlet na Krakovec. To je ta úchvatná zřícenina, kde mistr Jan natrhal kopretiny pro zámeckou paní. Zápas s křivoklátskou pahorkatinou mě od dalších pokusů neodradil. Jen se stanu slaměným vdovcem, seberu koloběžku a jedu shořet v kopcích, vstávat z popela ve sjezdech, meditovat o nesmyslech, do zblbnutí si v hlavě omílat melodii se kterou bych jindy vyrazil dveře.

Exif_JPEG_PICTURE

Exif_JPEG_PICTURE

Takže k věci. Vzpomínáte na saharské klima minulého léta? Mně už to nikdo z hlavy nevymaže. Snad možná ten němec co schovává…ale kuš. Na začátku července, kdy si prodlouženými víkendy připomínáme dvojku distributorů víry a výše jmenovaného kverulanta, ušil jsem si na sebe malý osobní etapák o dvou chodech. České Budějovice-Kvilda a Kvilda-Plzeň. V předevečer akce se v Praze dají smažit pstruzi na parapetech. Šumava bude určitě rozumnější.

prejezd

Před pátou ráno průlet dosud nalitým městem. Povzbuzují homogenní rowdies v dresech United a účastnice Ladies‘ Night ve školních uniformách. Vlak na jih nakonec odjíždí i se mnou.

Exif_JPEG_PICTURE
Exif_JPEG_PICTURE

Budějovice v 8.05 spí. Nebo snad nikomu nestojí za to opouštět chlad domova. Na představec lepím papírovou nudli se jmény vesnic. Připomíná to účtenku z Makra. Primitivní, vcelku funkční navigace. Pokud se kýžený průjezdní bod nedostavuje, přichází ke slovu mapa. Mlčí-li i mapa, nasazuju instinkt. Selhává-li instinkt, kope se dál, dokud se to samo nějak nerozmotá. Jedu nalehko, dá se říct s kartáčkem a ponožkama – přátelé cyklisti mi na Kvildě drží místo v hospodě a postýlku. Slunce mně zatím ignoruje, stoupání zanedbatelné, Vltava po ruce. Po necelé hodince vyjíždím z lesa rovnou do stanového termitiště rafťáků. Zlatá Koruna. Po pravici klášter, suší se tam prádlo mezi jabloněma. V očekávání věcí příštích si v koloniálu dávám odleželý banán a malou magnézku. (staráč v piksle, pozn. cenzor)

Exif_JPEG_PICTURE
Exif_JPEG_PICTURE

Z Koruny na Kvildu je to ještě asi za kilo, včetně výživného převýšení. Pro osamělého koloběžce okresního formátu dost čočka. Osamělého doslova a do písmene, asfalt se taví, podobných cvoků jsem napočítal na prstech jedné ruky. Trojice silničkářů například. Silničkáři mě vždycky pozdraví. Řeknou ahoj a slušně ujedou. Tihle mlčeli. Snad to vedro. Rozverně jsem přidal do dupu a nestálo to za to. Kluci byli za chvíli v tahu a já hledal plíce v dresu. Nedivil bych se, kdyby se za zatáčkou s chechotem proměnili ve tři krkavce a nasadili kurz frňákovník.

A slunce pálí jen, a slunce pálí jen. A stínu šmouhu šedivou, já táhnu za sebou. Krajina se zvedá a nebere to konce. Ten Racek vůbec nejede. To budou zas ty ložiska. Co jinýho.

Exif_JPEG_PICTURE
Exif_JPEG_PICTURE

Cítím se jako houba na grilu. Rychloměr ukazuje šestnáct, ale i tak skoro převálcuju kunu. Vyměníme si pohledy. Jezevce už bych nezvládl.

První hospoda na čtyřicátém kilometru. V pravé poledne dveře dokořán s cedulí „Zavřeno“. Otvírá se v pět, hospodský zatím šuká po místnosti a když mě vidí, narazí sud. Vlažného kozla do hrdla, retrokofolu do bidonu.

Horská dráha. Nic než nahoru a dolů. Nahoru si ovšem drží nadpoloviční většinu. Nahoru krokem, dolů sedmdesát.

Exif_JPEG_PICTURE
Exif_JPEG_PICTURE

Hrst kopců před Křišťanovickým rybníkem končím se solí. Na dresu bílé lajny jako v Las Vegas na pánským. Malá holka si hraje na zahrádce a pozoruje červeného pána na velikánský kolobrndě, kterak se s kvíknutím propne jako luk, spěšně opouští stroj, cupitá na patách k lavičce pod lípou a strhává boty.

Po dlouhých, nekonečných deseti minutách se palce u nohou vrací zpátky mezi ostatní kamarády. Zamávám holčičce a nasazuju do kopce po vzoru astmatického mravence s plnou nákupní taškou* (*copyright Rowan Atkinson)

Čtyři odpoledne. Vznáším se v zrzavé vodě rašelinového rybníka. Tentokrát mě křeče trefí do lýtka. V kiosku dávám hranolky a dvojitou sůl, všude plno, sedám s tím svěšeně na balvan a světe raduj se, potkávám soupeře z rollo ligy. Na rozdíl ode mne je tu se ženou a v plavkách a jeho Race Max odpočívá v autě. Půlhodinka odborné diskuze nakopne líp než tatranka s redbullem.

sumava

Táhnu na Vimperk. Docela vítězně, hlavním tahem, silnice padá k městu, auta sviští kolem. V Lidlu tankuju rajčatovou šťávu se solí, manželská dvojice o vozík přede mnou u pokladny zdraví, s citem mne tam venku předjížděli.

 

Teď už nic než stoupák. Kdo ví, napoví. Do vrchu městem, do vrchu za městem, pěkně až na Kvildu. Přijíždím tam v osm večer, přátelé cyklisti před hospodou a hned, že včera jsem tu měl kámoše. No jo, Ultima a spol. hnízdí za kopcem. Exuju dva místní speciály, petku na ubikaci, promítá se dokument o Tajwanských lovcích perel, do postele střemhlav a fresh hodinu po půlnoci. Stav počítadla 120 km.

 

A dál, to už jinde jsme… Vzhledem k limitovanému počtu znaků se druhá etapa jede úplně jinak, vesměs z kopce a o poznání stručněji. Z neznámých důvodů se ráno v 5:31 napřímím, ustelu postel a tiše vypadnu. Nechci ze Šumavy tak rychle, beru to krosem lesem pokoukat se na znakoplavku v Tříjezerní slati. Zcela uspokojen se pak spouštím šusem do Sušice (řekni třiatřicetkrát), ve městě zas ty banány, za Sušicí malebným krajem opuštěných hostinců a liduprázdných vsí třicetikilometrový kufr málem zpět na Strakonice, pak dlouho samá odbočka na Klatovy, konečně cedule Plzeň-Jih a třešně. Sežeru půl stromu a tělo rázem zapomene na všechno. Slunce pere snad ještě víc než včera, je mi to fuk, asi jsem už velbloud. Vtrhnu do Plzně a pošilhávám po cyklotrase č. 3 na Prahu. Co bylo v těch třešních? Zchladí mne až dnešní stav počítadla – 170 km. Do předposledního rychlíku se nevejdu. Je plný cyklistů. Proboha odkud? Potkal jsem všehovšudy pět kusů. Kamárádi z Kvildy mi obsadili vlak? Tak ještě u Radbuzy na jedno a zvonec konec. Expres Franz Kafka mne vyplivne na Smíchově, na Břevnov po svých, to už je formalita.

 

Odbila dvanáctá hodina, chval každý dům hospodina. Co si na sebe vymyslím příště? Víte co? Trhněte si všichni!

Honza Morávek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *