Trable se psím spřežením-Soutěžní článek

Ke koloběhu jsem se dostala v podstatě z nutnosti. Pořídili jsme si totiž psa. A velmi brzy se ukázalo, že to s ním nebude vůbec tak jednoduché jako s naší první fenkou, neb je to poněkud problémový a hůře vychovatelný živočich s nepředvídatelnými reakcemi a nevyčerpatelnou zásobou výbušné energie. Jinak řečeno magor. Takže jsem byla postavena před úkol, jak magora dostatečně unavit a přitom ho mít pod kontrolou. A napadlo mě, že přivázat ho ke koloběžce by nemusel být úplně blbý nápad. Však to má řidítka, brzdy a hlavně dostatečnou zátěž v podobě mé tlusté… ehm, říkejme tomu „těžiště“. Přece musím uřídit a ubrzdit psa, který váží jen třetinu toho, co já s koloběžkou, to je vypočítaný

kolobezky-na-mushing

Teorie zněla pěkně. Pořídila jsem tedy krásnou velkou koloběžku, přilbu, psovi postroj… a začala zábava. Zastavit během zlomku vteřiny, když si psík z plného trysku nutně potřebuje očuchat zrovna tenhle keříček, není až tak těžké. Ustát bez újmy na zdraví běžící srnku, za kterou se magor na pětníku otočí a vyrazí do protisměru, už jsem se taky naučila. Ale stejně mám občas dojem, že hraju hlavní roli v grotesce.

To jsme se takhle jednou jeli zase projet. Můj zdravý rozum si asi zrovna vybíral náhradní volno, jinak bych si uvědomila, že jet s bláznem, který nesnáší jiné psy, do lesoparku v pejskařskou hodinu asi nebude nejlepší nápad. Nebo jsem podvědomě toužila po troše adrenalinu. Nevím. Prostě jsem vytáhla koloběžku, připnula magora na tažné vodítko, normální vodítko jsem si sepnula přes rameno a vyrazili jsme. A dost dlouho to probíhalo překvapivě dobře – magor občas táhnul, začuchával se, nečekaně měnil směr… prostě jako vždycky. Až jsme potkali roztomilého malého špice. Špiclík při pohledu na nás radostně povyskočil a rozběhl se na magora s nadšeným voláním „Jé, čááááu kámo, tebe ještě neznám, budeme kamarádi, chcéééš?“ Magor mu razantně sdělil, že nechce. Špiclík se nedal odradit, oběhl nás a zkusil se zeptat z druhé strany, jestli by to odtamtud třeba nebylo lepší. A pak nevím, co přesně se stalo dál. Prostě nevím. Najednou ležím na zádech dokonale svázaná do kozelce oběma vodítky, koloběžku na sobě, jedno chodidlo pevně přivázané k řidítkům (ano, k řidítkům) a u druhé nohy přivázaný běsnící blázen. Vážně netuším, jak se mu tohle podařilo. Jak se tam zuřivě zmítal na konci vodítka, tak ho víc a víc utahoval. Rozmotat nešlo, nemohla jsem se vůbec hnout. Jediné řešení v tu chvíli bylo lehnout si a poddat se záchvatu smíchu. A to už se začali sbíhat kolemjdoucí, kteří už předtím tušili, že nejspíš nebudu úplně normální, a můj řehot jim to potvrdil definitivně. Všichni ti lidé měli ovšem kromě dobrých úmyslů i psy. Zmínila jsem se už, že můj pes nesnáší psy? Čím víc pomáhajících lidí se psy se kolem nás seběhlo, tím víc můj magor zuřil a tím pevněji jsem byla svázaná. Trvalo mi docela dlouho, než jsem je mezi záchvaty nezvladatelného smíchu přesvědčila, že mi fakt nic není, že jsem zcela v pořádku fyzicky a v podstatě i psychicky a že nejlíp mi pomůžou, když odejdou.

Dodnes mám podezření, že někteří z nich moje rozmotávání zpovzdálí sledovali a přitom nenápadně zjišťovali číslo na rychlou psychiatrickou pomoc. Ale jelikož mi žádné předvolání na vyšetření u docenta Chocholouška zatím nepřišlo, tak drandíme s magůrkem na kolobce dál a dokonce nás to čím dál tím víc baví. Jen v lesoparku nás už potkáte spíš kolem šesté ráno, kdy kamarádští špiclíci ještě chrní.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *