Z kopce do kopce-Soutěžní článek

Už je to 13 let, co jsme v létě vyrazili do rakouského Iselsbergu poblíž Lienzu. Kromě kol pro ženu a kluka se vešel do auta i 12“ mibácký Gepard, v té době již dva roky proháněný v polabských rovinách.

V Lienzkých Dolomitech jsem si sobecky vymohl jeden den pro sebe a na kole absolvoval svižný okružní 100 km výlet přes sedlo Stallersattel, které se svými 2 050 m představovalo můj výškový rekord na kole.

ugorný 1

Následující den se mi v hlavě usadil brouk o dalším výškovém rekordu, vyhlídka Franz Josefa pod ledovcem Grossglockneru, tenktokrát na koloběžce. Večer bylo rozhodnuto a druhý den brzo ráno vyrážím vstříc neznámému. První trhy byly paráda, 6 km a 200 výškových metrů dolů do Winklernu. Pak začalo nekonečné stoupání, mírné ale neustálé. Na třicátem kilometru v Helligenblut začíná v  nadmořské výšce 1 300 m ta pravá Grossglockner Hochalpenstrasse.

Vody ubývalo, kilometrů přibývalo, rtuť teploměru šplhala ke třicítce, svaly na nohách ještě ne úplně zregenerované po předvčerejším výkonu dávaly o sobě taky vědět. Nicméně natrénováno z běhání celkem bylo a tak se žádné problémy neobjevovaly. Bylo to spíš na psychiku, v každé zatáčce alpské silnice sledovat cedulku, jak málo výškových metrů mám za sebou a jak mnoho mi jich zbývá. Na úsměvné i podivínské pohledy cyklistů i autařů už jsem byl zvyklý z domova, ale tady koukali ještě více. Dospělý chlap na malé koloběžce drápající se k výšinám.

ugorný 2 ugorný 3

Občas se povedlo předjet trápícího se cyklistu a občas se stalo, že mi předjetí už nevrátil. To byly psychické injekce!

Po sedmi kilometrech se přede mnou objevila odbočka k vyhlídce France Jozefa. První postupný bod. 1 850 m.n.m. Následovalo krátké klesání, jindy příjemné, ale zde to znamenalo, že o to víc budu zase stoupat. Pak se rychlost vrátila na 6 km, ale pořád jsem jel. Monotónní trhy, monotónní střídání nohou, monotónní stoupání. Zatáčka za zatáčkou. Překonávám magických 2 000 metrů nad mořem, za chvíli i včerejší rekord. A pak … dál to nešlo. Po 45 km jsem se dostal do 2 350 metrů nad mořem. Krátký bufet, nechat se vyfotit a hurá zpět.

Při hlemýždí cestě nahoru byl čas kochat se okolními horami, dolů to byl adrenalin jiného kalibru. Gepard byl vybaven sedátkem, které jsem teď hojně využíval. Občas jsem někde v zatáčce u potoka zastavil a trochu zchladil přehřáté brzdy, a pak se zase koulil šedesátkou dolů.

Nezapomenu na pohledy turistů nevěřícně koukajících z autobusu, když mě na jedné rovince předjížděli. O kus dál, když v serpentině jeli krokem, nevěřícně shlíželi ze svého druhého patra dolů, jak je míjím tentokrát já a jak se jim vzdaluji. A když mě pak nakonec definitivně dali vale, viděl jsem prsty nahoru a tleskající dlaně.

V jednom úseku mě pomalu předjíždělo auta a spolujezdec si mě rovněž se zájmem pozoroval. Po pár metrech na odpočívadle mi mával, ať zastavím. Rakušák mě přesvědčoval, že ode mne ten stroj na místě koupí a dost se divil, že z toho nic nebude. No uznáte sami, šli byste 30 km pěšky?

ugorný 4 ugorný 5

Na konci alpské „štrásse“ už zase musím občas trhat nohama. A najednou to po dlouhém sjezdu nejde,  nohy neposlouchají. Veškerá únava se ozvala, brašnička už žádné pochutiny neskrývala a do cíle pořád celkem kus, hlavně těch závěrečných šest kilometrů nahoru do sedla mě děsilo. Nicméně dojel jsem. Posledních kopec trvalo dlouho, ale večeři jsem ještě stihl. Stroj, nohy ani hlava nezklamaly. 90 km v nohách. Přestože Gepard se mnou v budoucnu absolvoval nejednu stezku po českých i cizích krajích, výš mne nikdy už nevyvezl. Pořád se ale v koutku duše krčí myšlenka, že někdy ještě jednou snad.

Marně teď pátrám v archivu a hledám fotky, všeobjímající web je někde nenávratně pohltil. Jen v krabici od bot zůstala jedna. Tak aspoň naskenovat a připomenout si: byl jsem tam. Do podmínek soutěže mi chybí ještě tři fotky, ale i tak klikám a odesílám.

 

Jiří Ugorný

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *