Turistika za polárním kruhem
Ani toto léto jsme si nemohli dovolit vynechat cestu do Skandinávie, resp. Tři přátelé se vydali na cestu do Norska – jeden domů, dva na výlet. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádný dopravní prostředek, museli jsme cestovat různě a naše dovolená nebyla ani tak sportovní, jako spíše turistická. Naším dopravním prostředkem za polárním kruhem v Norsku byly naše nohy.
Sám jsem již Norsko navštívil vícekrát, mám velmi dobrého kamaráda z Norska (který s námi cestoval z Prahy), jejž vždy velmi rád navštívím a letos se k nám přidal na cestu i jiný můj velmi dobrý kamaráda, jenž si velice přál také na vlastní kůži poznat Skandinávii.
I v moment, kdy jsme vyrazili na cestu z nádraží Florenc autobusem směr Oslo, jsme ještě netušili, jak vlastně bude naše výprava probíhat a kde budeme – jednak jsme nevěděli, zda bychom radši spíše stanovali či zda by bylo volno u kamaráda doma v Bodø (město na pobřeží asi 100 km jižně od Lofot). Jedno však bylo jisté – chtěli jsme se co nejvíce projít po okolí. Oproti minulým létům probíhala cesta zcela bez problémů – po úmorných 18 hodinách autobusem jsme dorazili v odpoledních hodinách do Osla, jež jsme si i přes velkou únavu prošli – přístav, staré město, pevnost Akershus, novou čtvrť Akkers Brygge a nakonec jsme upadli do hlubokého spánku v hotelu – tedy až poté, co jsem musel vyburcovat pokojovou službu, aby mi odemkla dveře do pokoje, neboť jeden z mých kamarádů byl zmožen únavou dříve a nedopatřením za sebou dveře zamkl tak, že se nedaly kartou zvenčí otevřít. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Dalšího dne jsme vyrazili na vlak, který nás vezl dalších 18 hodin zhruba tisíc kilometrů – až do Bodø, nejsevernějšího místa v Norsku, kam je možné dojet vlakem, kde jsme byli přivítáni v domě kamarádovy rodiny, ale hned druhý den jsme vyrazili ven a postavili jsme si stan na kopečku mezi stromy nedaleko severo-norské univerzity, bohužel jsme však chvíli museli strávit uvnitř, neboť se rozpršelo – což však pro nás bylo na jednu stranu úlevné, neboť z Čech odjížděli za třicetistupňových veder, načež v Norsku jsme nezažili teploty vyšší nad 20°C – Stan se nám naštěstí nepromáčel, a tak když déšť mírně ustal, vydali jsme se na krátký výlet k jezeru Soløyvatnet, jež leží v kopcích nad městem – pokochali jsme se čistou vodou, ochočenými kachnami, ne zcela rádi jsme se ovšem viděli s komáry, naopak raději jsme potkali tamní chataře, kteří nás vřele zdravili. Po pár dnech se však počasí přeci jen umoudřilo a dokonce jsme se mohli opět zastavit na pár dní u kamaráda doma a po načerpání sil jsme vyrazili konečně na pořádné pěší výlety – Opět jsme se vrátili k Soløyvatnet, ale tentokrát jsme došli dále v lesích a mokřadech – místní příroda občas připomíná prvohory z filmu Cesta do pravěku. V jiný den jsme vyšli až na nejvyšší vrchy v okolí – Keiservarden, z něhož je možné spatřit Bodø jako na dlani, stejně jako Fjord na jihu a na severu široširé moře s náznaky Lofot v dáli a kdyby bylo lidské oko s to, jistě by v dálce na severozápadě mohlo hledět až někam na Jan Mayen a za ním až do Grónska… tak daleko jsem ještě nikdy nebyl, možná příště, možná časem… Jeden den jsme také věnovali i pouhé prohlídce města – Bodø samotné je až neuvěřitelně roztahané město – více než Ústí nad Labem například – projít z jednoho konce na druhý je téměř jako přejít polovinu nějakého českého okresu, a přesto má město okolo 50 tisíc obyvatel, ovšem bytovky či paneláky tu nelze najít, s výjimkou hotelů. Ty však zejí prázdnotou, ceny za nocleh jsou prý v Bodo nejvyšší v celém Norsku – to my však nepotřebujeme, máme přeci stan!
Když nás již přímořský kraj omrzel, vzal nás kamarád ještě 100 km do vnitrozemí do hor na jejich rodinnou chatu – dřevěné stavení v přírodě jak má být – bez elektřiny, jen se solárním panelem na pohon světel. Tam jsme se ocitli v pravé divočině! V horách u bývalého hornického městečka Sulitjelmy prý žijí vlci, rysi, medvědi, losi i různí hlodavci – žádné jsme však zrovna nepotkali, zato však spoustu komárů. Zde jsme také ušli své nejdelší výlety – došli jsme až k největšímu jezeru v okolí – Balvatnet, nebo jsme vyšli nad vesničku Jakobsbakken až na hřebeny, kde byla nekonečná krajina tundrového rázu, ale s pohledem na okolní hory jako na dlani, jež nám v onom případě mohly sloužit jako výborný orientační bod, vzhledem k tomu, že v Norsku je jen málo značených cest – zde se zkrátka chodí všude, kde to jde nebo kde není výslovný zákaz. Zde se můj kamarád na chvíli ztratil v tundře, když se od nás na chvíli odchýlil a my jej najednou ztratili z dohledu. Naštěstí se hlasy linou daleko, takže když jsme jej na vzdáleném palouku v dálce uviděli a volali na něj, uslyšel naše volání a přes křoviny, bažiny a březové háje nás doběhl.
Posledním velkým výletem byla samotná příprava na cestu domů – ráno jsme museli vstát brzy a na chatě po sobě uklidit, vzít veškerá zavazadla a jít s nimi pěšky asi 15 kilometrů z kopce. Po strastiplné cestě jsme se vší bagáží jeli ještě autobusem zpět k pobřeží a pak večer nasedli na vlak na opětovnou 18hodinovou cestu zpět do Osla a i přes veškeré snahy si příliš neodpočali – to nám však nebránilo v tom, abychom během jednodenní zastávky v Oslu opět neprošli dalších pár bloků ulic, které jsme nestihli dva týdny předtím. Byli jsme však tentokrát unavenější, tak jsme již na hostelu čerpali síly na poslední, závěrečnou cestu autobusem zpět do Čech, kdy nás přivítala hora Říp za východu slunce, jak jsme mohli spatřit po krátkém spánku v autobuse. Vrátili jsme se domů odpočatí, dobře naladění a se spoustou zážitků ze Severu a ani nám tentokrát žádný dopravní prostředek nehořel (jak se stalo například v minulých letech).
Povídání ze svého pobytu v kraji chladu si pro Vás připravil a článek byl publikován s jeho laskavým souhlasem, náš spolupracovník Adam Vaněk.
Foto: Adam Vaněk a archiv RedRabbit club