Moje první koloběžka-Soutěžní článek

Já a koloběžka

Moje první koloběžka byla dřevěná s malými dřevěnými kolečky a nedalo se na ní skoro jezdit. Takže jsem ji jen postrkovala vedle sebe po kuchyni, ale sotva jsem vyjela před dům, odnesla to kolena nebo alespoň rozedrané punčocháče.

To jsem si raději půjčila koloběžku od svého kamaráda Jardy, který měl krásnou lesklou kovovou koloběžku i se zvonkem a gumovými kolečky. Na té se už dalo jezdit! Kolem domu, po hřišti i po silnici. Toužila jsem zrovna po takové. Na co koloběžka? Divili se rodiče. A koupili mi kolo.

Od té doby uběhlo dlouhých padesát i více let.

Ale potom to přišlo. Přemýšlela jsem o dárku pro desetiletého vnuka. Je to těžké, dnešní děti už skoro všechno mají.  A tak přemýšlím, po čem jsem toužila v dětství já. Koloběžka! To je ono! Vnuk má kolo, dokonce i malou motorku, ale koloběžka je koloběžka.

Moji radost ze skvělého nápadu ovšem překazí snacha. Koloběžku má. A rovnou dvě. Jdu s ní do sklepa a ukazuje mi tu nádheru. Leskne se i tom šeru, má krásná kola s černými gumami, takže je téměř nepoužitá, zvonek, brzdy, sen mého dětství, ale ani ve snu bych si ji tak neuměla představit. “Můžu se projet?” Snašin obličej se přemění v údiv, ale odpoví jen: “A nezabiješ se, babi?”

Ale já už běžím pro sportovní oděv a vyrážím ven. Vítr ve vlasech, skvělá jízda, s každým kilometrem mi ubývá pár let. Vracím se až večer a jsem opět tou malou holkou se splněným snem o krásné koloběžce.

A možná, že si ten sen ještě někdy splním doopravdy.

Marie Zavadilová