Koloběžka, společník na cesty-Soutěžní článek
Dnes nehodlám psát o žádné velké cestě, ale o tom, že i malá koloběžka umí odvádět velkou práci a být nepostradatelným společníkem každodenního života. Za tři roky, co koloběžku mám, jsem na ní nadupal již pěkných pár tisíc kilometrů, na kratších i delších výletech. A ten počet kilometrů každoročně stoupá téměř exponenciálně. Ale nejlepší je prostě ta možnost složit a naložit do vlaku, do auta, zkrátka mít ji všude s sebou. Dávno jsem při cestách do práce zavrhl po městě MHD a nebo pěší chůzi. A tak ráno hup do vlaku, přejet z Chomutova, kde bydlím, do Mostu, kde pracuji, tam rozložit koloběžku a tradá do práce. A odpoledne zase opačně zpět. A právě jedno takové odpoledne se odehrává tento příběh.
„Na to, že je konec ledna, je tak krásně, že bych to snad i skoro dojel domů po vlastní ose…“ pomyslel jsem si v Mostě na nádraží při čekání na rychlík, který mne měl odvézt do domovského města. Přijel na minutu přesně. Našel jsem si volné kupé, složená koloběžka ve vaku se uvelebila na místě pro zavazadla a já pod ní na sedačce. Vlaková četa odpískala a odmávla odjezd, lokomotiva zabrala a souprava vyrazila vpřed. Krajinu kolem už ani moc nevnímám, leda když mne zaujme nějaká změna.
Náhle vlak zastavil v Kyjicích, ve stanici, kde už nestaví ani většina osobních vlaků, natož rychlík. Stojíme pět minut, deset… „sakryš takhle nestihnu být doma rozumně včas“ přecházím nervózně po kupé. Jsem totiž s manželkou domluvený, že se půjdeme společně projet, až dorazím domů. Procházející průvodčí nic neví, jen hledá batoh, který tu prý někdo někde zapomněl. Za chvíli přijde vlakvedoucí a že před námi na trati někdo skočil pod vlak a že tu budeme tak hodinu a půl stát. Lidé jsou otráveni, ale pro mě a kolobku je to příležitost. Volám ženě, měníme plány, pojede mi naproti. Spolu se spoustou lidí vystupuji z vlaku. Ostatní vystoupivší otráveně postávají u staniční haly a mobily si volají odvoz, nebo se vydávají pěšky do Jirkova.
Já rozkládám koloběžku a za chvíli už uháním směr Vodní nádrž Újezd, přezdívaná Kyjická přehrada. Zatímco ostatní cestou nahlas nebo tiše nadávají a klejí, já mám na tváři spokojený úsměv. Tuhle cestu jsem si vždycky chtěl zkusit, jenže vlaky, jimiž jezdím, tu nestaví. Dobře, nemuselo to být zrovna dnes, bral bych přívětivější počasí, ale příležitost se musí využít.
Při přejezdu dlouhé hráze se peru se studeným větrem, který chvilku fičí ze strany, chvilku přímo proti mně. Můj kamarád protivítr nikdy nezklame, vždycky mě bude brzdit a otravovat. Na vodní hladině se ženou vlnky, které zajíždějí pod ledovou tříšť, jež se kupí u břehu. Hurá, jsem na druhé konci hráze a schovávám se před větrem za keříky a stromky. V tom za sebou slyším lokomotivní píšťalu. Zastavím se, otočím a podívám na vlak: „no to snad ne…“ Vlak odjíždí ze stanice. Z hrdla se mi dere nepublikovatelný výkřik o samici od prasete. No co, já si koloběžím, vrací se mi okamžitě dobrá nálada. Vydupu malý kopeček, křižovatka a už uháním po nově zbudované cyklostezce k Otvicím, doprovází mě můj starý kamarád, protiva protivítr. Cestou míjím zrekonstruovaný bunkr, malý „ŘOPÍK“. Tolikrát jsem tudy jel a nikdy nezastavil, čas mám a tak se jdu podívat dovnitř. Koloběžka chtěla taky, ale neprošla přes řidítka.
V Otvicích se mi na konci cyklostezky otvírá pohled do krajiny a vidím, že v železniční stanici Jirkov zastávka stojí ten náš rychlík. „Tak jsem Tě dojel,“ usměju se škodolibě a sjíždím kopec k nákupní zóně. Když svištím kolem stanice, slyším zase lokomotivní píšťalu a vlak se opět rozjede, už to ignoruji. V dálce již na mne mává moje drahá polovička, která mi opravdu vyjela naproti, jak jinak než na koloběžce.
Projedem se po cyklodálnici, jak se přezdívá místní stezce kolem Zooparku, až do domovského Chomutova a nejkratší cestou to střihneme domů řádně vyfoukaní ledovým větrem. Když svou koloběžku parkuji v pokoji, svítí jí na tachometru dvacet čerstvých kilometrů.
Tak jsem to tedy skoro dojel domů po vlastní ose.