Běžecká probuzení od čtyřnohého přítele

Někoho budí hlad, kvůli kterému ani neusne, druhého budík a mě zase pes, který si chce jít zaběhat.

Po nástupu do nového zaměstnání mi došlo, že mi něco chybí a byl to běh, na který jsem najednou neměla čas. Domů jsem se vracela unavená a tak jsem se donutila zamyslet se, co s tím budu dělat. Došlo mi, že jen víkendy mi nestačí. Nakonec jsem se rozhodla, že si každé ráno přivstanu o půl hodinky a zkusím to, třeba to půjde. Bohužel mě napadla taková ta myšlenka, proč neskloubit příjemné s užitečným a nezačít běhat s naší hafanicí Ájou. Vybrala jsem trasu pouze jeden a půl kilometru. Určitě se počítá každý metr J.

Ze začátku mi ta půl hodinka v posteli navíc chyběla a náš pes se tvářil vyloženě otráveně, ale najednou asi po čtyřech dnech se to zlomilo. Začali jsme si běh obě užívat, nějak se nám podařilo sladit. Ona pochopila, kde má přidat a já kde mám ubrat, aby si přečetla vzkazy od jiných pejsků.. Tahle idyla se pro mě měla brzy změnit v noční můru, když mi v sobotu v pět ráno pes funěl u postele a budil mě studeným čumákem, došlo mi, že ona nějak nerozumí slovu víkend. Poprvé jsem to vyřešila přetažením peřiny přes hlavu, ale v neděli vyhrál můj pes Ája. Od té doby mě budí už pět minut před tím, než mi začne v pět zvonit budík a já se na ní, za to nezlobím. Nějak jsem si na tu naší hru tahání z postele zvykla a myslím, že se líbí nám oběma, i když mluvíme každá jinou řečí.  Výhoda oproti klasickému venčení je evidentní. Když prší, přiběhneme domů obě stejně zřízené. Vlastně tuto moji každodenní činnost mě naučil můj pes.  Je to pouze deset a půl kilometru každý týden, ale hlavně jsou to necelé dvě hodiny s mým psem, které bych jinak proležela v posteli.

To vše prožila a s radostí zažívá dále naše kamarádka běžkyně Jana Šmídová.