Skandinávie 2014

Realista ve mně říká: Nejezděte  tam!

Můj pesimistický sobec dodává: Nevěřím, že to tam nedokážete zkazit.

Nakonec ta malá holka ve mně, kterou jsem ve Skandinávii znovu probudila, musí přiznat, že tam našla svět, o kterém nevěřila, že někde ještě existuje.

Lidé jak jsem je poznala já, jsou neskonale důvěřivé, milé, usměvavé, hravé děti, všech věkových kategorií, ve kterých jsme zvláštním kouzlem upoutali jejich pozornost a ochotu naslouchat, ač naše jazykové znalosti nebyli tak značné, jak by si zasloužili. Nemluvím o velkých městech, kde je stejný ruch a duch stresu jako u nás, ale mluvím o malých městečkách a vesnicích a osadách, kde je takový až nakažlivý klid. Ještě dnes když si po pár měsících vybavím některé situace tak se na mé tváři objeví úsměv a když zavřu oči, octnu se někde na břehu jezera a vše špatné přestane na chvíli existovat. Léto je tu krátké, tak jak by nás tří denní déšť mohl rozhodit, když lidé v tomto počasí jsou venku a užívají si světlých dní. Grilují a posedávají v dešti i pod nějakým přístřeškem a baví se. Někdy jsme měli pocit, že když projíždíme vesnicí, že snad ani není obydlená. Ty místa připomínali svět duchů, ale pravda byla, že v letních měsících všichni užívají přirozeného světla a nechávají pouze rozsvícené světlo na verandě, které prý značí to, že jsme doma a vy jste vítáni. Smutné, že jsme na tohle zjištění přišli skoro na sklonku naší cesty.

Příroda je zde úplně jiná, než na co jsme zvyklí. I když jedete po silnici, která protíná celé Švédsko, může se vám stát, že za půl dne nenarazíte na žádné auto, a když si dáte na chvíli u cesty pauzu tak z lesa vyjde starý manželský pár se psem.  Nemusíte být rybář, aby si vás získala průzračnost jezer, jezírek, potoků a řek. Nikdy jsem nevěřila, že louže u cesty ve mně vzbudí myšlenku zvědavosti. Upřímně celá naše cesta se odehrávala u kraje silnice. Nebyl čas na to podívat se hlouběji do rezervací, kterých je nespočet, ale i přes to se bylo na co dívat.  Jeli jsme od jihu na sever a v tu chvíli nám to ani nedocházelo, jak razantně se měnila okolní příroda.  Na jihu nám voněli borovice, a když jsme míjeli slatiny, občas z nich zavoněla tak sladká vůně, že se mi hned vybavila z minulosti reklama na nějakou zubní pastu s bobrem. Občas přemýšlím o tom, jestli bych takhle dovedla vnímat krajinu, kdybychom cestovali autem a občas sem tam někde zastavili. Každý večer jsme usínaly unavení a s plánem ujetých kilometrů na další den. Ráno nás čekala rutinní zabalení věcí a pak po zbytek dne byl člověk sám se sebou. Nikdy v životě před tím, jsem neměla tolik času, pro své myšlenky a sama pro sebe. Vlastně mám pocit, že jsem díky tomu vůbec nezestárla, i když jsme byli večer o pár kilometrů a hodin dál. Do dnes mám jízdu na koloběžce takhle zakódovanou. Je mi až líto toho, že se mi za celou tu dobu nestýskalo. Možná to bylo tím, že jsem tam nebyla sama a vždycky ač si na to teď nedovedu vzpomenout, jsem se mohla přitulit k člověku, na kterém mi záleží, i když někdy bylo tak nepříznivé počasí, že by mi ta náruč umrzla a naprosto mi v tu chvíli vyhovoval zadýchaný spacák.

Počasí je nevyzpytatelné. Je to drsná země, ale možná, to je právě to, proč si zachovala své kouzlo. Někdo se mě ptal, jaký měsíc je nejlepší na cestu po Skandinávii. Osobně si myslím, že jakýkoliv měsíc vás okouzlí.  I když na koloběžkách bych po této zkušenosti raději vyrazila asi červen, červenec a možná srpen.  Nevěřím však, že existuje správná odpověď. Jelikož jak jsem psala je to kouzelná země, takže, kdyby měl, někdo jinou zkušenost nepřekvapilo by mě to. Další nejčastější otázka byla, kolik jste měli slunečních dní a má odpověď je všechny, jelikož v době, kdy jsme tam byli, slunce prakticky zapadalo na maximálně tři hodiny denně.  Po pravdě kdyby vás řecký ostrov lákal na 7 deštivých dní ze sedmi, jeli by jste? Fakt je, že někdy jsme jeli tři dny v dešti, což člověku na dobré náladě nepřidá, ale s odstupem času, to tak hrozně už nevidím.  Nepříjemné bylo víc, když se o nás opřel silný protivítr, a nevěřila bych, že by mohl být, tak ledově mrazivý. Začala jsem přemýšlet o tom raději nebýt než jet v tomhle, ale pravda je že i tohle přispělo k tomu jaký pohled i respekt k této krajině pociťuji.

Co si vzít do Skandinávie sebou? No rozhodně teplý spacák. Kdyby jste, náhodou měli zkušenost, že vám v něm bylo vedro, tak je to pro mě dobrá zpráva než slyšet v televizi, že jste tam umrzli. Pro nás to byla hlavně otázka váhy. Bylo nám jasné, že vše, co by jsme potřebovali, nebo jsme na to zvyklí, neuvezeme. Jedině, co bych rozhodně změnila, byli závěsné tašky na nosič. Teď už jen goretexové. Igelitové pytle a tašky prostě vše nezvládnou a další věc, kterou bych si pro příště jistě neodpustila, by byli nepromokavé teplé rukavice. Teď vím, že bez toho se neobejdu.

Možná čekáte, že by mělo dojít na příhody z cesty, ale nějak mě opouští můj sobecký duch a věřím, že ty nejlepší zážitky si musí prožít každý sám. Takže už se těším na výpravu Skandinávie 2015.