Etapák-příběh přátelství
V letošním roce byl náš klub RedRabbiťáků pozván k účasti na nejtěžším etapovém závodu na koloběžkách. Druhý ročník Etapáku měl dostaveníčko na západě Čech mezi městy Cheb a Konstantinovy Lázně. V prvním květnovém týdnu se sem sjela elita světového koloběhu. Mezi vybranými závodníky byli mistři světa, výrobci koloběžek a legenda Hannu Vierikko.
Na závod jsem byl pozván Honzou Vláškem, výborným koloběžcem, startujícím za tým Ultima Praha. Ten projel tratě slavné Tour de France a letos výjimečný závod Paris-Roubaix. Už při vyplňování přihlášky moje přítelkyně Jana dostala potřebu, po přečtení startovní listiny, stát se jedinou ženou v letošním pelotonu. Ale to se spletla. Špatně přečtené jméno další závodnice, Pontigo Arestizábal Aurory z Chile startující za tým „Bez pedálů“, ji tak vytvořilo nepřekonatelnou soupeřku.
Popsat a přiblížit vám tento jedinečný závod je pro mě těžké a tak jsem se rozhodl, že to napíšu tak jak jsme to viděli my, Já a Jana. Před první etapou, časovkou na 3,8km se postupně do kempu sjížděli závodníci zvučných jmen. Přivítání proběhlo ve velice přátelském duchu, stejně jako ostatní dny závodů.
Den první: Časovka
Okruh po cyklostezce s pečlivě naměřenými metry a hladoučkým povrchem. Borci hned od začátku závodili naplno s vypětím všech sil. My také, ale stejně to stačilo jen na poslední dvě místa. Pochopil jsem, že to bude velká zkouška naší připravenosti a ačkoliv nejsme v koloběžkách žádní nováčci tady to bude spíše o účasti než o myšlenkách na nějaké umístění.
Den druhý: Etapa Konstantinovy Lázně-Cheb 88km, převýšení 1368m.
“Ještě na startu to bylo dobrý”, říkal kdysi v jedné komediální scénce herec Jiří Krampol. A tak to bylo i s námi. Výjezd do prvního kopečka roztrhal startovní pole a já byl předposlední. Ze všech sil jsem tlačil svůj tříkolový vozík a hleděl v dálce přede mnou na záda Aurory. Né však dlouho. Nakonec mi i ona zmizela. Za mnou byla již jen Jana a lékař závodu se svým vozem. A tak jsem na ní počkal, stejným stylem i tempem jezdíme naše trasy na cestách a nejinak tomu bylo i zde. Vzpomněl jsem na ranní slova ředitele závodu Zdeňka Černého, „Vy až přijedete do cíle, tak si čas změřte sami. Už tam nikdo nebude.“ Odhadl nás velmi dobře.
Projížděli jsme vesničky v pohraničí, kde nic nebylo, jen pár polorozpadlých domů, žádný obchod a o restauraci ani nemluvě. V obci Mnichov byla na prodej dokonce i pošta. Asfalt se v některých úsecích ztrácel a prostě to nejelo, navíc foukal silný protivítr. Dokončit etapu se mi najednou zdál nadlidský úkol a zahodil jsem svůj stroj i do příkopu. Ze vzniklé skepse mě vysvobodila až nejzadluženější vesnice v Česku a v ní jako oáza stál krásný penzion s restaurací. Posílen drškovou polévkou, kávou a limonádou z místního pivovaru Chodovar nabyl jsem nových sil a podařilo se nám v podvečer, již dávno po časovém limitu dojet do cíle v kempu obce Dřenice.
Co nás však překvapilo bylo to, že nás ostatní závodníci nádherně přivítali a dokonce nabídli i doušek domácí pálenky. Večer, v restauraci se hovořilo o etapě a koloběhu vůbec a spát se nechtělo snad nikomu.
Den třetí: Etapa Cheb-Cheb 81km, převýšení 1045m.
Znaveni včerejší cestou činíme rozhodnutí dnes nestartovat a jít podpořit na start ostatní závodníky. Navíc zázemí kempu je skvělé, přehrada Jesenice zlákala Janu dokonce i ke koupání a místní dobroty podávané v restauraci již od samotného rána, včetně bohatých snídaní, nedalo se odolat. Jeden den oddechu si zasloužíme a uděláme i nějakou tu práci pro vás čtenáře a zaznamenáme cíl etapy a pocity jezdců.
Jana upletla věnce z pampelišek a umotala několik květin pro ty nejrychlejší na uvítanou v cíli. Máme i možnost více si popovídat s ředitelem závodu Zdeňkem Černým o tom jak závod vznikl a kam se možná bude vyvíjet. Ale o tom až jindy v samostatném profilu lidí od koloběžek.
Den čtvrtý: Etapa Cheb-Konstantinovy Lázně 80km, převýšení 1255m.
Startujeme! Nejsme zde jen na ležení a cpaní se dobrotami. Jsme závodníci, ikdyž jiné kategorie než ti ostatní tady. Ale máme možnost, díky letmému startu, kdy jel peloton celých 5 kilometrů pohromadě, jet alespoň chvilku s nimi. Nebýt stavebních úprav na vozovce v okolí asi by nám už zase ujeli. Držím se chviličku Břéti Michálka, duchovního otce koloběžek MIBO, ale i toho vidím už jen v dálce jak dupe do kopce. Nezastavil ani na chvilku. Kde se v něm ta energie bere, vždyť je starší než já.
Pak už jedeme opět, už nás to ani nepřekvapuje, sami. Po zbytek dnešní etapy. Kocháme se krajinou, stihneme se pohádat a zase usmířit. Maličko zmokneme. Vzhledem k tomu, že se nedržíme striktně vytyčené trasy, vybíráme si lepší asfalt na silnici č.21 do Plané. Jezdí zde sice velkou rychlostí kamiony, ale na to jsme zvyklí ze Švédska. V Mariánských Lázních, poté co nás město nijak neoslovilo sedáme na vlak a posuneme se blíže cíli etapy. To, že jsem zde na nádraží nedostal koloběžku tříkolovou do dveří hrdě označených pro vozíčkáře mě nepřekvapuje. Nežijeme v Česku první rok.
Zbytek trasy ujíždíme před bouřkou a deštěm na svých strojích, je to boj předem prohraný a tak i my pěkně zmokneme. To si dva kilometry před cílem vynahradíme v obci Polžice v krásné italské restauraci, kde zrovna dnes vaří speciality paní Italská kuchařka. Napapáme se ,jedeme z kopečka a projíždíme prázdným cílem. Nikdo tu není, všichni jsou již osprchovaní a odpočívají v kempu. Vítají nás jako vždycky-prostě lid koloběhavý je už asi takový. Velice přátelský.
Den pátý a poslední: 35km, převýšení 652m.
Ani dnes nestartujeme a již jenom nasáváme atmosféru končících závodů. V cíli. Kde při tak krátké trati byli ti nejlepší velice brzy, fotím a vítáme závodníky. Následuje pak vyhlášení vítězů jak dneška tak celkově. Někteří jsou na stupních vítězů více než jiní, ale takový je sport. Plni dojmů a nových přátelství se chvatně loučíme a naše poslední etapa vede na místní nádraží na vlak domů.
Nikdy jsem nic takového nezažil a jsem moc rád, že alespoň jednou jsem zde mohl být. Přál bych to i vám naši čtenáři. Zkuste přijet příští rok alespoň fandit. Stojí to za to!
