O třech šílených
O třech šílených
ELLEONOR MICHAELA CSAKANY·17. KVĚTEN 2016
Moje tělo řve po spánku. Oči mám podlité krví, obrovské tmavé pytle pod očima. Jsem rozcuchaná, na čele mám otisk brýlí. Cítím se jak po flámu. Přesto přese všechno ale vypadám mnohem líp, než kluci na cestě. Byly mi dopřány 4 hodiny poměrně dobrého spánku. Nikdo jiný nespal.
Ačkoliv podobně vypadám i druhý den po dojezdu a dobře (byť krátce) jsem se vyspala, tak se pokusím popsat hezky od začátku do konce, jak to celé vlastně bylo. Tři koloběžkoví nadšenci se totiž rozhodli přejet Rakousko od jihu na sever za pouhých 24 hodin.
Celé cestování začalo pod vrcholem Seebergsattel na Slovinsko-Rakouských hranicích. Pod námi byl velmi dlouhý sjezd, vhodný jenom pro odvážné. Anebo pro ty, co mají dobré brzdy a nebojí se, že uvaří kolo. Pokud byste byli sebevrahy, zvládnete tam bez nejmenšího problému přes 100km/h. Vzhledem k velkému množství serpentýn se ukázala celkem bezpečná hodnota 50km/h.
Sjezd byl náročný a velmi dlouhý. Cestou dolů jsem se musela kochat překrásnými výhledy na hory a zelená údolí. Chvílemi jsem sice měla smrt v očích ze sjezdu, ale to se spravilo hned, jak jsem se zase trošku sžila s koloběžkou. Díky dlouhému sjezdu se skupina roztrhala už na začátku.
Původně bylo domluveno, že na nás pod kopcem počkají a pojedeme společně, tak se ale nestalo. Kluci prostě zahájili závod se sebou samými a s časem. Takže já a Zdeněk Valenta jsme zahájili stíhací jízdu. Oba jsme ale odmítli jet rychle, protože sil by pak nezbylo na další cestu (sama jsem neměla ponětí, kolik vydržím). Užívali jsme si tedy výletní tempo asi 18,5 km/h a pánové před námi postupně získávali větší a větší náskok.
Půvabná široce rozložitá údolí a strmé vysoké hřebeny hor na okrajích byly celodenním obrázkem, který nás uvítal a držel se nás až do soumraku. Nádherná jarní zeleň v okolí dodávala optimismus i přes silný protivítr. Sluníčko svítilo a příjemně hřálo. Naše naděje dohnat skupinku před námi se postupně rozplývaly v nedohlednu. Několikrát jsme si nedobrovolně zajeli podívat se na krásy místních měst a dokonce i k zámku.
Jakmile se náskok vedoucí skupinky ukázal obrovský, uznali jsme, že nejlepší variantou bude kluky dojet autem. Koloběžky skončily v kufru, my skoro také a jelo se po cestě dál. Alespoň jsem se mohla na chvilku ohřát od nepříjemného větru.
Rakouský tým závodníků jsme potkali někde uprostřed cesty do kopce a tak jsme na ně počkali nahoře. Mezitím jsme se stihli v klidu občerstvit a zase vyskládat koloběžky, které se už nemohly dočkat hladkého asfaltu. S lehce ironickým „Tak kde jste, už tu na vás čekáme,“ jsme je přivítali nahoře.
Konečně jsme mohli vyrazit zase všichni pohromadě. Jenže to jsem ještě nečekala, že jsou tak moc plní elánu a víry v sebe sama, že nám po prvních pár stech metrech zase ujedou. Takže hned jak jsem se rozjela, sbalila kolem řídítek, už jsem modré dresy viděla kdesi v dálce před sebou. Přišla tedy další stíhací jízda, která byla velmi stresující. Nějakých 40 km jsem tedy jela hluboce anaerobně. Rychlost však nestoupala. Protivítr a mírné kopce tomu dokonale zabránily. Už jsem sice začínala koloběžce mnohem víc věřit, přesto jsem se necítila dobře při vysokých rychlostech. Kolem 40 km/h se mi začínaly ve sjezdech třást řídítka a při 45 km/h už bylo extrémně riskantní jet ve stoje. Poryvy bočního větru mi zrovna moc radosti nepřidávaly. Mnohokrát se stalo, že jsem po nárazu větru náhle jela kamsi ke krajnici a některé poryvy větru jsem jenom hodně těžko vyrovnávala.
Po dalších asi 20 km velmi příjemné rovinaté trati přišla zpráva, že nám kluci ujeli asi o 20 km, což je ztráta, kterou jsme neměli šanci dojet. O dalším postupu jsme nepřemýšleli moc dlouho. Opět jsme své stroje dali do auta a popojeli. Tentokrát jsme však zvolili jinou strategii. Padl totiž nápad skupinku o něco předjet a udělat si tak náskok. Stíhací jízda autem byla poněkud snazší než vlastními silami. Náskok jsme dostali značný. Sice jsme pak hodně dlouho neviděli doprovodný vůz, ale ničemu to nevadilo.
Díky náskoku jsme si mohli s naprostým klidem vychutnat krásy okolí. Jediným drobným problémem bylo, že se začínalo smrákat. Velkou radost jsem z toho neměla, protože jsem se obávala toho, že se tím ještě výrazněji zpomalí moje sjezdy. Naopak. Tma měla něco do sebe. Postupně mi klesl tep o 20-30% (už to nebyla stíhací jízda). Z blízkého okolí jsem sice neviděla skoro nic, hory však byly krásně patrné ještě hodně dlouho. Tma byla velice uklidňující, a když jsme náhle museli jet do kopce, tak jsem vůbec neměla pocit, že jedeme pomalu. Jasná až polojasná obloha dávala tušit, že noc bude velmi chladná.
Ke tmě se však přidal jeden velice nepříjemný jev, na který jsem byla připravená psychicky, ale už ne fyzicky. Nemohla jsem si vzít s sebou rukavice s dlouhým prstem, takže jsem cestou z kopce hrála na imaginární piano, abych vůbec prsty cítila. A jak byly kopce dlouhé a nudné (některé byly neskutečně pomalé) tak jsem si k tomu ještě navíc začala zpívat. Pořád doufám, že mně nikdo neslyšel.
Ke vší smůle mi to z kopců ale vůbec nejelo (jela jsem s krásným fešným nosičem – neptejte se proč), takže na mně dole pokaždé musel Zdeněk čekat, což bylo při nízkých teplotách určitě velice příjemné. Jsem mu za to však vděčná. Kdyby měl svoji GPS navigaci, tak by mně tam možná i nechal.
Ačkoliv jsem všechno možné, jenom ne člověk, který by vydržel ponocovat, tak chladný vzduch mne udržoval vzhůru a vůbec jsem nepociťovala únavu, byla jsem svěží a měla jsem chuť jet dlouho a dál. Problém na sebe ale nenechal dlouho čekat. Zdeňkovo přední světlo postupně začalo hlásit nízký stav baterie a my jsme začali uvažovat, co dál. Jet při mojí slabé čelovce očividně nebyl dobrý nápad (holt když má někdo sílu světla pomalu jak motorka, tak bude moje světlo vždycky vypadat hodně uboze).
Zároveň jsme čekali, kdy nás předjede modrá zářící skupinka, ale jediný, kdo nás dojel, bylo doprovodné auto s řidičem. Tak jsme se dozvěděli, že nás kluci někde a nějak předjeli…oni prostě jentak s klidem dojeli po 40 km náš nemalý náskok. Očividně jsme v jednom lehce kritickém místě jeli každý jinudy. My málem po dálnici. Naštěstí jsme jeli těsně vedle dálnice, kde neprojelo za celou dobu jediné auto. Využila jsem toho a vyzkoušela jsem si jízdu v protisměru.
Rozhodli jsme se, že za nimi ještě zkusíme vyrazit a doufali jsme, že nepojedeme poslepu. Dokonce Zdeněk dostal i reflexní vestičku, protože zdálky nebyl vůbec vidět (i přes silná světla), což v jednom okamžiku vedlo k velmi nepříjemné a trochu nebezpečné situaci.
Pár kilometrů jsme se ještě motali mezi vesnicemi a průběžně vraceli zpátky na původní trasu. Pak ale Zdeněk řekl, že už radši nechce pokračovat, zvlášť když nám kluci vytvořili dalších asi 15 km mezeru. Nechtěli jsme nutit podpůrný vůz jezdit tam a zpátky. Počkali jsme tedy na odvoz.
Sedla jsem si na stupátko koloběžky a zjistila jsem, že vůbec nejsem tak svěží, jak jsem si myslela. Začala jsem usínat a měla jsem chuť si ustlat na asfaltu. Bylo mi dost líto, že nepokračujeme dál, ale sama jsem jet opravdu nechtěla. Navíc jsem si říkala, že mně kluci chtěli svěží na konci cesty. Nastoupili jsme tedy do auta a stali jsme se podpůrným týmem. Tedy spíš Zdeněk, do mě se najednou dala tak brutální zima, že mi pomalu ani spacák do -8°C nechtěl poskytnout teplo a odmítala jsem vylézt z auta.
Teplota začala dál strmě klesat až někam k nule. Přidal se silný ledový vítr a velmi prudký kopec. Kdy jsme míjeli skupinku koloběžců, bylo na jejich tváři znát utrpení a vyčerpání. Na vrcholu jsme jim dali občerstvovací pauzu. Vichr byl silný, zima velká. Začalo sněžit s deštěm. Všichni vypadali, tak zuboženě, že to bylo pomalu na obejmutí se slovy: „Nechte už těch bláznivin a pojďte do tepla.“
Nevzdávali se a pokračovali dál. Čekal je velice nemilosrdný prudký sjezd na mokré silnici s neutuchajícím ledovým větrem, deštěm a trochou sněhu.
Po druhé hodině ráno jsem se nakonec rozhodla jít spát. Usnula jsem ne moc kvalitním spánkem. Z noci si pamatuju pouze krátká zastavení po cestě a pak slova „Ještěže jsem vzal s sebou čokoládu.“ (Nebo se mi to tak v mém snění alespoň zdálo) A také že už za sebou mají kluci skoro polovinu cesty. A pak slova, která mne po šesté ráno vzbudila: „Frühstick“ a „čokoláda“. V noci se ještě spustil prudký déšť.
Ráno jsem uvažovala o tom, zda byl dobrý nápad jít vůbec spát. Cítila jsem se hrozně a vypadala ještě hůř. Na mou adresu padlo několik poznámek o mém vzhledu. Když jsem se pak viděla v zrcadle, vyděsila jsem se. Tohle přece nejsem já, ale nějaká pomačkaná zombie!
Všichni jsme potřebovali po ránu vzpruhu a zásoby jídla se začaly tenčit, zásoby kávy zmizely. Museli jsme tedy nejdřív obstarat teplou dávku kofeinu. V první řadě jsme začali hledat alespoň benzinové pumpy, které by měly kolem sedmé ráno otevřeno. Jednu jsme našli. Místní pánové si dávali k snídani pivo a my kávu a čaj. Potřebovali jsme však i něco pro tým, aby nám cestou neodpadli.
Až kolem deváté hodiny ráno jsme našli otevřenou kavárnu s překrásným výhledem na řeku a údolí. Pánové nás dohnali dřív, než jsme jim stihli objednat kávu. Přesto si na chvilku odpočali. Na to, že za sebou měli asi 260 km a strašnou noc, kdy nepřálo počasí, vypadali pořád celkem dobře. Jurek už ale ne. Očividně to na začátku poněkud přehnal s rychlostí.
Dalších několik kilometrů občas pršelo. Po zhruba 20 km při pauze bylo vidět, že začíná jít do tuhého. Tendence žertovat, nebo vůbec cokoliv říkat značně klesla a Jurka začala pálit žáha. Nespali ani chvilku, pořád jenom jeli, ale už začali zpomalovat na průměrnou rychlost lehce nad 18 km/h.
Po snídani a jednom opravdu hodně zlém kopci (ten jsem nejela celkem ráda) jsem se přidala. Počasí se však odmítalo umoudřit a ukazovalo, co umí. Chvíli lilo, chvíli poprchávalo, chvíli dokonce i sněžilo a na pár kratičkých okamžiků se dokonce ukázalo i slunko.
Bála jsem se, že mi opět v prvním sjezdu zmizí z dohledu a už je nikdy neuvidím. Únava je ale dostala na moji úroveň a byla jsem schopná jim bez větších obtíží stačit. Cestou z kopce už se jenom přikrčili (musela jsem být omotaná kolem řídítek, abych s nimi vůbec udržela rychlost). Do kopce se pak taky jelo rychlostí, kterou jsem byla schopná bez obtíží zvládat.
K mému překvapení jsem ale po asi 20 kilometrech měla chuť zahodit koloběžku do příkopu a na všechno se vykašlat. Kopce začaly být znát a já jsem cítila první známky únavy. Velmi sprostě jsem sama sobě nadávala, jak jsem blbá a že jsem si „vymručela“, abych už mohla jet s nimi (a to jsem chtěla už chvíli po probuzení). Pocity provinilosti nad vlastní zbabělostí a pocit povinnosti vůči týmu mne však donutily zůstat na trati.
Jak mi první kilometry toho dne utíkaly stejně rychle, jako se střídalo počasí, tak po mých 50 km (do cíle jenom 30 km) už to začalo být zlé. Sice jsem se snažila celou dobu povzbuzovat, ale nálada během jízdy byla většinu času někde kolem bodu mrazu a jenom při projíždění kolem doprovodného vozidla vypadali líp.
Byla jsem si vědoma toho, že žvanění neskutečně vyčerpává, ale pokoušela jsem se je alespoň trochu rozpovídat a oživit. Chvílemi jsem se začala nudit i do kopce a k mému překvapení jsem jela každý následující kopec s menším úsilím. Když mne od skupinky odřízlo auto nebo jiná záležitost, vyzkoušela jsem si sprinty do kopce i prudké sjezdy bez použití brzdy se smrtelnou hrůzou v očích. Alespoň jsem u toho nenadávala, jako na závodech.
Připadala jsem si trochu jak satelit. Průběžně jsem skupinku předjížděla, pak se zase dostávala do zadních pozic a tak pořád dokola. Když jsem měla pocit, že se jede do kopce pomalu, přidala jsem. Hlavně ke konci, když to začal být závod s minutami. Ač jsem to nepřiznala, začala jsem být dost nervózní, zda se to vůbec stihne a doufala jsem, že se mi skupinku povede trochu popohnat. Chvilkami jsem jela do kopce první. Po rovinkách jsem doufala, že se za mně někdo aspoň trochu schová, aby ve větru šetřili energii.
Jak se cíl přibližoval, začal se zdát, že je dál a dál. Cesta byla buď do kopce, anebo na rovince s větrem. Popřípadě do kopce s protivětrem. Za každým dalším kopcem jsem hledala konec. Očividně jsem nebyla sama. Hlad mne dostal hodně blízko vyčerpání. Ale už nebyl čas na jídlo. Už to přece bylo „jenom kousek.“ Jenže ten kousek byl stále delší a delší.
Posledních asi pět kilometrů jsem už jenom čekala, kdy se mi zatmí před očima a já se budu sbírat na krajnici. Měla jsem už opravdu hodně velkou chuť někam zahodit koloběžku a na všechno se vykašlat. Ale přece nejsem zbabělec, a když už něco začnu, tak to dokončím, ne? Navíc jsem klukům něco slíbila a to prostě nejde porušit. Zatnula jsem zuby a jela do dalšího a dalšího a dalšího kopce. Sjezdy jsem už začala upřímně nenávidět. Bolely mně z nich záda, krk, tuhlo tělo.
Pak se nám otevřel výhled a nahoře za asi třemi menšími kopci bylo vidět něco, co vypadalo jako státní hranice. A bylo to tak. Myslím, že to všem vlilo nesmírný optimismus do žil a jak do té doby všichni vypadali, že mají podobné myšlenky jako já, tak najednou ožili. Bylo to, jako když psovi ukážete kus masa. Ale to maso už není kdesi na kuchyňské lince, kde o něm může jenom snít, ale přímo před jeho čenichem.
Všichni zrychlili. Poslední výjezd před hranicemi se narovnali, skleslé obličeje se rozzářily. Začali se tvářit, jako kdyby jeli jenom z protějšího kopce a žádnou dálku vůbec neabsolvovali. Hrdě dojížděli do cíle pěkně vedle sebe. Dali to. Dali a dokonce měli ještě deset minut čas na kávu cestou. Ujeli celých 404 km a dokonce ještě o kousek víc. A chyba to nebyla.
Publikováno s laskavým svolením ELLEONOR MICHAELA CSAKANY, fotografie: ELLEONOR MICHAELA CSAKANY