Pražský maratón, moje cesta
Tleskám, povzbuzuji se s představou, že mám na to dát první maratón za 3 hodiny a 20 minut i podle mého pásku s časy na levé ruce.
Inspirátorů a poradců mám za čtyřletou běžeckou etapu spoustu. Prvotní impuls k nazutí běžeckého nářadí dostávám od bráchy, Martina. A po prvním vyběhnutí v červených New Balanckách je jasné, že nebudu začínat od nuly. Načítají se mi jak přespolní běhy ze základky tak především tisíce kilometrů strávených na bicyklu. Od začátku běhám především na pocity a rychle se zlepšuji, ale není to úplně bez úsilí.
Přes kamarádku Pavlu jde moje cesta až do klubu TJ Stodůlky Praha. Zde prvně v životě zažívám systematičtější trénink a vstřebávám do sebe základy atletiky. Nicméně moje jednatřicetileté tělo pozbývá pružnosti a hodně se rve s atletickou abecedou, rovinkami, intervaly, posilováním a nastavenou zátěž zvládá tak, tak.
Začíná moje krátká závodnická „kariéra“ na dráze. Postupně v rámci 2. ligy mužů zakusuji chuť 3 kilometrové trati, stýplu až po porci 25 koleček na stadionu Evžena Rošického. Čím dál více ale zařazuji středně dlouhé přespolní a silniční běhy a nalézám moje místo v běžeckém světě.
Rok s pětkou na konci rozjíždím s cílem jít maratón. Nejdřív si pohrávám se jmény měst: Mělník, Kladno, Písek a ve finále se mi otevírá možnost běžet Pražský integrovaný maratón. Jako poslední fázi přípravy si sám ordinuji třítýdenní sérii závodů: Rokycanský kros (5.9 km), běh O krušovický soudek (20 km) a jako vrchol Pražský maratón (42.195 km).
Je to pro mě nová záležitost běžet s tisíci běžci. Po startu se v davu rychle rozhlížím a hledám vhodného vodiče pro moji první maratónskou pouť. Už v Pařížské ulici mě přes očí praští žlutý dres TJ Sokol Unhošt. Volba je tedy jasná, držet se ho. Přes desítky běžců se proplétám přes Malou Stranu, Karlův most a zpátky na druhý břeh až k první občerstvovačce. Po napití, plním kapsy cyklistického dresu banány, pomeranči a smáčím si několikrát obličej houbičkou. Na 9 kilometru srovnávám moji tepovou hladinu a dávám se do řeči se svým vodičem, probíráme běh O krušovický soudek, další závody a naše předsevzetí pro dnešní dávku 42 km.
Po hodince mám za sebou 12 km a první průběh Staroměstským náměstím. Pražské Příkopy si užívám ve společnosti s rokycanskými matadory a upaluji dál. U Nové Scény se opticky loučím se svým dosavadním vodičem, už nestačím a rozmýšlím se co dál. Po kilometru jdu do toho na vlastní pěst a občas se na chvíli na někoho přitisknu a postupuji stále dopředu ve startovním poli. Před značkou půlmaratónu předbíhám oficiálního vodiče na 3 hodiny 30 minut a myslím na konečný čas kolem 3 h 25 min.
Už při přeběhu Palackého mostu na Smíchov se necítím v největší pohodě, a proto mírně zvolňuji. Za otočkou na Strakonické, kdy už za zády vidím vodiče s časem 3:30 se necítím nejlépe, lýtka mi těžknou. Po pár set metrech vytahuji z kapsičky dresu můj gel poslední záchrany, beru si půlku a nechávám se předběhnout desítkami běžců miřících na cílový čas 3:30.
Na Smetanově nábřeží na 32 km už téměř nekomunikuji, kamarádovi s kamerou ukazuji na prstech ruky kolik mi zbývá do cíle. Silně zpomaluji a nejsem schopen s nikým udržet tempo. Snažím se vyhrabat z toho nejhoršího, ale bolest v lýtkách nepolevuje. Trochu mě nakopne povzbuzení kamarádky Andrei 7 km před cílem. Už odpočítávám každých 500 m a nemyslím na nic jiného. Na boj s časem rezignuji. Poslední osvěžovací stanice procházím chůzí a maximálně doplňuji tekutiny. Na 39 km mě oslovuje běžec se žlutým dresem TJ Sokol Unhošt a oba si říkáme, jak jsme dnes propadli. Za zády už čekám, kdy dostanu nášup od běžců držících se vodiče na 3:45. Děje se tak.
Zbývají mi necelé dva kilometry do mety 42.195 m. Dostávám křeče do jedné nohy a zdá se, že poslední kilometr budu muset dojít. Křeč naštěstí polevuje a já tak mohu prosprintovat cílovou pásku v čase 3:46:05. Dostávám na krk medaili, a pak mě čeká ještě jeden složitý úkol, dohrabat se do šaten, zvládám to. Největší úlevu pak pociťuji po ledové masáží nohou. Jo a máme to za sebou. A kdy příště?
